Problémové chování předškoláků a jejich emocionální problémy jsou tématem, na něž ani odborníci nemají jednotný názor. Někteří si myslí, že se u předškolních dětí tyto potíže objevují jen výjimečně.

K tomuto názoru je vede dojem, že projevy problémového chování vycházejí z dětsky naivní motivace, a proto je těžké diagnostikovat příznaky poruchy chování. Symptomy těchto poruch jsou ale klinicky významné a evidentní už i v předškolním věku, zejména pokud jde o poruchy pozornosti a hyperaktivity (ADHD, ADD) a opoziční vzdor. Obtíže s diagnostikováním poruch chování plynou z toho, že v současnosti neexistuje jednotné diferenciální vymezení poruch chování u předškoláků. Většina autorů se kloní k názoru, že „u předškolních dětí jde nejdříve o disociální projevy v chování. To jsou projevy, kterými se jedinec vymyká ze způsobu, jakým se chovají děti dané věkové a sociokulturní kategorie, odklání se od zvyků a norem dané společnosti, což vede k těžkostem pro ostatní i jeho samotného. Toto chování, které se zpočátku jeví ‚jen‘ jako nevychovanost, postupně přerůstá do poruchy chování. Tak označujeme trvalý nebo delší dobu (nejméně půl roku) se opakující obraz asociálního, agresivního a vzdorovitého chování závažného charakter u, které má nepříznivý vliv na vztahy a sociální procesy mezi lidmi a nějakým způsobem narušuje etické, právní a další společenské normy. Poruchy chování se v této podobě objevují až ve středním (9–12 let) a starším (12–15 let) školním věku.“ (Grác, 1991; Labáth, 2001) Příčiny poruch chování a emocionálního cítění nejsou jasné, stejně jako se nedá odhadnout, jak dlouho budou přetrvávat. Faktory, které jsou odpovědné za vznik a trvání potíží, jde rozdělit do několika skupin.

Patří sem genetické vlivy a dispozice jedince: nezralost CNS, poškození mozku, případně dysfunkce CNS, temperament dítěte, emoční labilita, inklinování k problematické skupině vrstevníků a k nevhodným vzorům chování apod. Dalšími okolnostmi bývají rodinné faktory: nesprávné, resp. nejednotné výchovné vedení, konfliktní rodinné prostředí, absence jednoho z rodičů, špatný výchovný vzor, nezájem o dítě, příliš autoritativní nebo naopak liberální a volná rodičovská výchova apod.

Na vznik poruchy chování mají vliv i faktory širšího sociálního prostředí: vliv vrstevníků, okolnosti ovlivňující začlenění do kolektivu, sociální klima ve skupině, resp. v předškolním zařízení, osobnost učitele a další.

Nejčastější problémy

U předškoláků se (podle odborné literatury) můžeme setkat s řadou poruch chování a emocionálního vývoje. Patří mezi ně hyperaktivita, která se projevuje motorickým neklidem. Děti při ní bývají neustále v pohybu, často mění činnosti, upoutávají na sebe pozornost a nemají zábrany.

Hypoaktivita se projevuje výraznou pasivitou dítěte, které je utlumené, jsou mu lhostejné podněty z okolí, je nemluvné, celkově neobratné a v jeho chování je výrazně patrná pomalost. Další poruchou chování je dětský vzdor, neposlušnost a výbuchy zlosti. Dítě není schopno respektovat pravidla nastavená dospělými, nedokáže se přizpůsobovat a mívá záchvaty zlosti. V případě, že se setkáme s úmyslným a záměrným ubližováním, jedná se o agresivitu, která může mít podobu fyzickou nebo slovní. Poruchou chování je i úmyslné lhaní, které může vycházet z psychopatologie jedince či ze špatného výchovného vlivu.

Mezi poruchy chování řadíme i výraznou uzavřenost dítěte. Příčinou nadměrné stydlivosti dítěte může být osobnostní nastavení dítěte, ale také nesprávný výchovný vliv a nedostatek kontaktů s vrstevníky. Můžeme se setkat i s úzkostností a strachem. Dítě se může bát konkrétních věcí, nebo se u něj úzkost projevuje „jen tak“, bez příčiny. Lze se také setkat s projevy dětské neurózy, která vychází ze zacyklené úzkosti a patologických strachů a projevuje se nechutenstvím, tiky, zadrháváním nebo pomočováním přetrvávajícím po 4.–5. roce života. S problémy s chováním se můžeme setkat i u dětí, jež jsou dlouhodobě nemocné nebo se z dlouhé nemoci zotavují; projevuje se u nich únava z dlouhodobé zátěže, oslabení, zvýšená dráždivost a někdy i pocity méněcennosti, náladovost či plačtivost.

Problémy v citovém vývoji a v chování dětí z mateřských, základních a středních škol se na Slovensku zabývají centrá pedagogicko-psychologického poradenstva a prevencie – CPPPaP. V rámci odborného semináře pro učitelky MŠ, který se konal v říjnu 2009, jsme provedli výzkum týkající se potíží v chování u dětí předškolního věku. Výzkumu se zúčastnilo 69 vyučujících z vesnických i městských mateřských škol okresů Spišská Nová Ves a Gelnice. Zajímalo nás, s jakými problémy v oblasti chování se v zařízení, kde pracují, setkávají nejčastěji, a čím jsou podle nich zapříčiněny problémy v chování u předškoláků. Ptali jsme se i na to, zda v případě vážných problémů dítěte s chováním nebo ve specifických dovednostech (motorika, řeč, sebeobsluha…) o této skutečnosti informují rodiče a jak rodiče na tuto zpětnou vazbu reagují. Zjišťovali jsme též, zda si pedagogové myslí, že se problémy v chování předškolních dětí dají odstranit nebo částečně vyřešit, či zda se podle nich řešit nedají. Z výzkumu vzešlo 51 dotazníků, který vyplnily učitelky mateřských škol s praxí od 1 roku do 35 let; mezi respondenty nebyl žádný muž.

Výsledky průzkumu

Učitelky MŠ považují za nejfrekventovanější problém hyperaktivitu (83 %), dále agresivitu (72 %) a jako třetí označily dětský vzdor (65 %). Dále zmiňovaly emocionální problémy – nadměrná stydlivost a uzavřenost dítěte v kontaktu se sociálním okolím (48 %), lhavost (45 %), dětský strach a úzkost (44 %), hypoaktivitu (43 %), dětskou neurózu (37 %) a potíže chronicky nemocných dětí (29 %). Když jsme respondentky rozdělili do skupin podle délky praxe (21 učitelek s praxí do 15 let a 23 učitelek s praxí nad 25 let), zaznamenali jsme, že učitelky s delší praxí hodnotily uzavřenost a nadměrnou stydlivost jako závažnější problém a uváděly ji v průměru jako třetí položku, zatímco jejich kolegyně s kratší praxí ji uváděly až jako pátou či šestou položku. Zkušení vyučující zřejmě s větší citlivostí zaznamenávají i méně rušivé a přitom závažnější symptomy v chování dětí.

Jako nejčastější příčinu poruch chování předškoláků respondentky označovaly rodinné příčiny, zejména volnou rodičovskou disciplínu společně s konfliktním rodinným prostředím a nesprávným výchovným vzorem. Jako další zmiňovaly nezralost dětského organismu, snahu dítěte poutat na sebe pozornost a jeho nízkou schopnost sebeovládání. Jako méně významné, resp. nevýznamné označovaly učitelky faktory související se širším sociálním prostředím mateřské školy – příliš velká třída, nedostatečná nabídka činností pro dítě s problémovým chováním či nevhodný vztah učitele a dítěte. Podle učitelek nemá při rozvoji problémového chování význam intelektová úroveň dítěte, v čemž se shodují s poznatky současné vědy.

Odborníci, kteří provádějí výzkumy z oblasti psychologie, se opakovaně zaměřují na rodinné prostředí dětí s problémovým chováním. Podle Oldřicha Matouška (1996) měl alespoň jeden z rodičů dítěte s poruchou chování v dětství podobné problémy a Matoušek poukazuje i na nebezpečí volné rodičovské disciplíny. Zdůrazňuje, že dnes i zdánlivě funkční rodiny trpí nedostatkem komunikace a nedostatečnou péčí o optimální vyplnění volného času dětí, což dává příležitost k tomu, že se děti nudí a nechají se zlákat nevhodnými vzory či aktivitami.

Na otázku, zda učitelky informují rodiče o potížích s chováním nebo v oblasti emocí, odpovědělo více než 96 % učitelek kladně a 3,9 % záporně. Podle 14 % učitelek rodiče reagují na tuto informaci pozitivně, dokonce sami od učitelek žádají informace o chování dítěte a sami se snaží podniknout nějaká opatření ke zmírnění obtíží. Tři čtvrtiny respondentek uvedly, že reakce rodičů na takovéto upozornění bývají smíšené: rodiče je přijímají s rozpaky, nejsou schopni si připustit celou šíři problémů, ale s mateřskou školou spolupracují, i když ne v plné míře. Poměrně velká část respondentek – téměř 8 % – uvedla, že rodiče reagují na informace o problémech dítěte s chováním převážně negativně, problém popírají, tvrdí, že vina je na straně mateřské školy, nebo hledají chybu v přístupu učitelky či v jejím nesprávném posouzení a zhodnocení problémů dítěte, případně ve špatném vlivu ze strany vrstevníků. Tato skupina rodičů nikdy nevidí problémy v rodinném prostředí nebo u dítěte samotného a odmítá problém jakkoli řešit. Z toho vyplývá, že pokud učitelky mateřských škol rodiče informují o nějakých problémech v chování a v dalších projevech dítěte, podstupují riziko konfrontace s rodiči. Rodiče neradi přijímají korektivní a negativní zpětnou vazbu a mají tendenci zapojit obranné mechanismy jako popírání, projekce, útok, vytěsnění nebo únik ze situace.

Ve výzkumu jsme se zajímali i o to, zda učitelky rodičům doporučují návštěvu některého odborníka. Nejčastěji je doporučovaným odborníkem logoped (88 %), následuje psycholog (62 %) a pediatr (31 %). Dalším doporučovaným odborníkem je speciální pedagog (23,5 %), neurolog (11,7 %), lékař -specialista (4 %) a dětský psychiatr (2 %).

Na poslední otázku, která zjišťovala, jaký mají učitelky názor na to, zda a do jaké míry se dají problémy předškolních dětí s chováním řešit, jsme získali vcelku optimistické odpovědi. O tom, že se tyto potíže dají plně odstranit, je přesvědčeno 35,3 % respondentek, a 37,3 % si myslí, že se potíže dají alespoň částečně zmírnit. Pouze 2 % (čili jedna respondentka) si myslí, že i navzdory včasnému podchycení se problémy v chování u dětí nedají uspokojivě řešit.

Podle odborných zdrojů, které se zabývají otázkou poruch chování u dětí, je třeba děti už od útlého věku trénovat v řešení složitých sociálních a mezilidských situací a podporovat jejich samostatnost a psychickou odolnost, a to i včasným podchycením těžkostí v oblasti chování (Hoskovcová, 2006).

Je třeba zdůraznit, že pokud včas nepodchytíme, že na psychiku dítěte neblaze působí nějaké těžkosti a problémy, může to mít osudový dopad na celý život jedince. Právě včasné zachycení problémů a zapojení odborné intervence může výrazně pomoci v prevenci rozvinutí sociálně patologických jevů a emocionálních problémů přerůstajících až do psychopatologie dospělých lidí.

Autorka je psycholožka Centra pedagogicko-psychologického poradenstva a prevencie, Spišská Nová Ves.

Poruchy učení: co to je a co s tím?

vydáno:
06.11.2014, 01:00

aktualizace:
06.11.2014 06:02

Některým žákům to jde ve škole snadno, jiní musí trávit více času doma nad učebnicí. Pro děti s poruchami učení ale představuje studium skutečný problém. Přestože jsou obvykle inteligentní, někdy dokonce nadprůměrně, jejich výkon ve škole tomu neodpovídá.

 

Škola - vyučování - třída - žáci. Ilustrační foto. ČTK ČTK

 

Poruchy učení se mohou vyskytovat samostatně nebo v kombinaci s dalšími problémy. Těmi jsou například potíže s chováním, pozorností, řečí, motorikou a podobně. Mezi časté poruchy učení patří dyslexie, dysgrafie a dyskalkulie. O co se konkrétně jedná?

• Dyslexie neboli specifický problém se čtením se projevuje obtížným rozlišováním jednotlivých písmen, zejména mají-li podobný tvar nebo podobně zní. Dyslektik například chybuje v rozpoznání písmene „b“ a „d“. Potíže pak představuje čtení, které je pomalejší, s chybami a dotyčný má problém porozumět textu.

• Dysgrafie představuje poruchu psaní. Dítě s tímto typem postižení si jen obtížně pamatuje správné tvary písmen, jednotlivá písmenka zaměňuje, píše pomalu, nečitelně a neúhledně.

• Dyskalkulie je označení pro potíže s počítáním. Existuje mnoho typů této poruchy podle toho, jaké matematické schopnosti jsou u dotyčného narušeny.

Včasná diagnóza

Poruchy učení nelze zcela vyléčit, může se však s nimi poměrně úspěšně pracovat. K tomu je však třeba, aby byly včas odhaleny. V dnešní době by měli být pedagogové prvních stupňů základních škol s touto problematikou dobře obeznámeni. A bývají to právě oni, kdo na tyto potíže nejčastěji jako první upozorní.

Vyšetření a plán

Dítě s podezřením na poruchu učení by mělo být posouzeno v pedagogicko-psychologické poradně, která se školou spolupracuje. Závěrem tohoto vyšetření je určení typu případné poruchy a míra její závažnosti. Podle toho se pak rodiče spolu s odborníky rozhodnou, jak dále postupovat. Možnosti jsou následující:

• individuální studijní plán v rámci běžné třídy s využitím speciálních metod výuky, tolerováním pomalejšího tempa čtení a psaní apod.,

• zařazení do specializované (dyslektické) třídy.

Důležitou součástí boje s poruchami učení je také svědomitá práce v domácím prostředí. Rodiče jsou v pedagogicko-psychologické poradně obeznámeni se základními pravidly, která je důležité při pomáhání dítěti s učením dodržovat.

https://www.ulekare.cz/clanek/poruchy-uceni-co-to-je-a-co-s-tim-18106?preview=1

 

Autor: uLékaře.cz
www.ulekare.cz